Měření na 10 místech v Česku a 10 místech v Polsku — polovina senzorů ve vnitřním prostředí (školy, kanceláře, byty), polovina ve venkovním ovzduší v jejich okolí.
Senzorová technika je jednou z mnoho „moderních vychytávek“. Jak vlastně funguje, co dokáže změřit a jak přesná dokáže být, je záležitostí vhodné úpravy aplikace. První senzory pro měření ovzduší se objevily již před 20 lety. Pokus o miniaturizaci měření však narazil na spolehlivost a přesnost zařízení. Proto se první senzory nasadily pro měření vyšších koncentrací zejména v pracovním prostředí. První masově nasazená aplikace jsou senzory oxidu uhelnatého (CO) v dolech, ale také domech a bytech.
V projektu budou využívány senzorické jednotky pro měření koncentrací částic PM₁, PM₂,₅ a PM₁₀ pracující na optickém principu. Senzor bude nakalibrován a otestován porovnáním s ekvivalentní metodou pro PMₓ.
Jedná se o směs pevných a kapalných částeček, které se díky své velikosti a hmotnosti vznášejí, jsou suspendovány. Pevnou složku tvoří částečky prachu. Hlavní a nejčastější cestou vstupu prachu do lidského organismu jsou dýchací cesty. Hrubé prachové částice jsou zadržovány v horních cestách dýchacích. Pohybem řasinkového epitelu, kterým je vystlána nosní dutina, se dostávají s hlenem do nosohltanu a jsou spolknuty, vykašlány nebo vykýchány. Větší částice postupně v dýchacích cestách sedimentují (horní cesty dýchací zachytí většinu částic větších než 5 µm), menší částice pronikají hlouběji až do plicních sklípků (1 μg).
Prach je doslova všudypřítomný. Pochází z přírodních i antropogenních procesů. Kromě spalovacích procesů, průmyslových technologií, pochází hodně prachu také ze zemědělské činnosti, stavebnictví, dopravy. Největší význam pro zdraví mají velmi malé suspendované částice (1 μg), v souvislosti s technologiemi. Jsou totiž nosičem řady organických a anorganických látek, které se díky velikosti částic dostanou až do plicních sklípků a následně do kostí, tukové tkáně, tělních orgánů atd. Tyto látky mají většinou schopnost dlouhodobého hromadění a reakce organismu je nepředvídatelná – individuální. Proto se připravovaná opatření zaměřují právě na průmysl, dopravu a lokální topeniště.
Samotný prach nemá toxické, ale mechanické účinky – drážděním sliznic dýchacích cest, spojivek očí a pokožky, u citlivějších osob i alergickými reakcemi. Prostřednictvím suspendovaných částic se mohou do organismu dostávat další látky, které jsou nebezpečné, např. polyaromatické uhlovodíky, těžké kovy, dioxiny. Tyto látky mohou mít karcinogenní, mutagenní nebo teratogenní účinky. Infekční prach, který obsahuje choroboplodné zárodky zachycené na prašných částicích, může způsobit vážná onemocnění, mezi ně patří i bakteriální a plísňové infekce způsobené bioaerosolem.
Krátkodobé i dlouhodobé expozice vedou ke zvýšení úmrtnosti, zvýšení počtu příznaků onemocnění dýchacího a kardiovaskulárního systému, zvýšení počtu akutních hospitalizaci a zvýšené spotřebě léků. Může dojít k:
